>

Aktuality

náhled Muži "A" - F:NL

První sezóna jako manažer, a navíc doma? Je to dost emotivní, říká Zbořil

V Drnovicích lidsky a sportovně vyrostl, teď v tamním prostředí pomohl fotbalistům Vyškova k záchraně ve FORTUNA:NÁRODNÍ LIZE. Historického úspěchu dosáhl klub i díky Zbyňku Zbořilovi, který vůbec poprvé v kariéře zaujal manažerskou roli. Nejen on se podílel na skladbě kádru, jenž si vydobyl soutěž také pro následující sezónu.

Vrhnout se do odlišné pozice po spoustě let jako trenér? Pro Zbořila rozhodně velká věc, na níž se musel pečlivě připravit. „Celou kariéru býval na lavičce, ale bral jsem to jako výzvu. I vzhledem k tomu, že jsem tady doma, je to pro mě dost emotivní,” uznává Zbořil s ohledem na drnovické kořeny.

Sezónu jste zakončili záchranou. Jaké byly bezprostřední dojmy po rozhodujícím výsledku doma s Jihlavou?
Rozhodně úleva. Splnili jsme cíl, přestože nikdo ze sportovního prostředí moc nepočítal, že bychom měli nějak výrazněji kalit vody druhé ligy. Všichni nás odepisovali a tvrdili, že se za rok vrátíme dolů. Pro celý klub tak je záchrana velkým zadostiučiněním, obzvláště když jsme ji definitivně potvrdili dvě kola před koncem. Na příští ročník se můžeme chystat s větším klidem.

Ve Vyškově jste zažil premiéru v manažerské roli. Jak jste osobně sezónou prošel?
Byla to do velké míry týmová práce. Museli jsme se vejít do určeného budgetu, co se týče skládání kádru. Nyní už mohu říct, že se nám to povedlo a že máme 75 procent vlastních hráčů. Samozřejmě jsme sháněli i posily na hostování, jež tým rozšířily a zkvalitnily. Nemáme se rozhodně za co stydět, dost jsme stavěli na mládí a ambicích. Jádro mužstva se vytvořilo kolem zkušeného kapitána Klesy, který byl správným lídrem. Udrželi jsme se a můžeme plánovat dále. Pro mě šlo o úplně novou zkušenost, doteď jsem vždy byl na opačné straně fotbalu. Celou kariéru jsem býval na lavičce, ale bral jsem to jako výzvu. I vzhledem k tomu, že jsem tady doma, je to pro mě dost emotivní.

Zbyněk Zbořil nechyběl ani u slavnostních momentů v sezóně.

Co vás nová role u fotbalu naučila?
Potkáváte se s jinými lidmi a řešíte věci, jež jako trenér neřešíte. V podstatě jste zodpovědný majiteli za složení kádru a za jeho odpovídající kvalitu. Ve spolupráci s trenéry jsme všechny nástrahy ustáli, byť ne vždy se úplně dařilo. Na jaře jsme ovšem asi kromě duelu s Příbramí veškeré komplikace ustáli.

Jaké bylo stavět kádr pro úplného nováčka ve druhé nejvyšší soutěži?
Právě to byl loni v létě největší problém. Nikdo nám moc nevěřil a plno kluků se bálo do našeho prostředí jít. Mysleli si, že přijdou do sestupujícího klubu. Přesvědčit některé kluky o tom, že stavíme na rodinném prostředí a chceme být nepříjemným konkurentem ve druhé lize, tak nebylo úplně snadné. Trošku se to změnilo v zimě, kdy už věděli, že to děláme srdcem a v rámci možností dobře. Naše role na přestupovém trhu se změnila k lepšímu.

Ve fotbale jste zastával roli hráče, trenéra a teď i manažera. Nechyběly vám trenérské povinnosti?
Ne, toto jsme si nastavili hned ze začátku jasně. Přestože si možná někteří lidé mysleli, že budu vytvářet tlak na trenéry. Vysvětlili jsme si však, že tady nejsem, abych je střídal, ale abych jim pomohl a byl pro ně zdravou oponenturou. Podle mě fungovala spolupráce mezi námi výborně. Po pěti kolech jsme sice měli jediný bod, nicméně věřil jsem hernímu projevu a trenérům, že jsme na dobré cestě. Zlomilo se to v památném utkání doma s Prostějovem, kde jsme v deseti hráčích zvítězili 4:0.

Takže trenérská role vám momentálně vůbec nechybí?
Musím přiznat, že ze začátku mě nohy kopaly a stále se občas přistihnu na tribuně, že vstanu ze sedačky a něco prožívám jinak. Ale ztotožnil jsem se se svojí úlohou a pomáhám fotbalu v tomto regionu jinak. A narovinu, moc mě to baví.

„Od šestadvaceti jsem byl prakticky stále na lavičce.”
Zbořil o trenérském řemesle

Už jste zmiňoval, jak moc je pro vás emotivní působit ve vašem domácím zázemí. Dalo se vůbec fotbalu uniknout, když pocházíte ze stejného fotbalového klanu jako třeba i Jan Gottvald, strůjce úspěšné éry Drnovic?
Narodil se nám v létě 2020 další syn a říkal jsem, že jako jediný v rodině bude hrát na kytaru nebo flétnu. A zatím se nám to tak úplně nedaří, furt lítá za balónem. Asi když jste v tomto vychováváni celý život a po generace ten fotbal v rodině je, nebylo nejspíš úniku. Ani pro mě, a podle všeho ani pro našeho syna.

Kterým konkrétním sportům se vaše děti věnují?
S nadsázkou říkám, že nikdo u nás neumí na nic hrát nebo neumí zpívat. Říkal jsem si, že by mohl Maty být „černá ovce” rodiny, být zpěvák a hrát na kytaru. Asi se to však nepovede. Mám syna v drnovickém dorostu, už naskakuje za muže a dcera dělá atletiku ve Vyškově. A sportu se nejspíš nevyhneme ani u toho Matyho, což je samozřejmě dobře.

Vzor mají mimo jiné i ve vás. Čím zrovna vám fotbal jako dítěti učaroval?
Hrál jsem ho odmalička, v podstatě jsem začal brzy trénovat. V nějakých šestnácti sedmnácti letech jsem už trénoval žáky a prošel jsem si vším až k trénování divizního B-týmu. Když mi bylo šestadvacet, podepisoval jsem svoji první profesionální smlouvu jako trenér. Od té doby jsem byl prakticky stále na lavičce. Tím, že se fotbal měl možnost sem do Drnovic během minulého léta vrátit, tak to byl pro mě signál, proč výzvu přijmout. Pro region a celý Vyškov to byla obrovská výzva a asi ani plno lidí z tohoto prostředí nevěřilo, že budeme schopni to nějak poskládat.

A přitom jste nakonec byli rovnocenným soupeřem ostatním…
Přesně tak. Všem, i těm nepřejícím, jsme ukázali, že jde fotbal dělat naplno také v těchto rodinných podmínkách. Nejen při konfrontacích s mužstvy jako Varnsdorf, Vlašim, Líšeň nebo Zbrojovka jsme ukázali, že se jim můžeme v mnoha ohledech rovnat.

Synové Zbyňka Zbořila táhnou fotbalovou dynastii dále.

Značnou část vaší kariéry tvořilo už zmiňované trenérství. Na co z těchto let nejvíce vzpomínáte?
Paradoxně jsem ve Vyškově neměl dobré trenérské období. Měl jsem smůlu třeba na zranění hráčů. Když jsem u něj působil poprvé, byl to nováček v divizi a první sezónu jsme zvládli velmi dobře. Druhý ročník se nám to ovšem rozsypalo. Ani moje druhé trenérské angažmá ve Vyškově nedopadlo dobře. Byl jsem tenkrát u týmu s Ríšou Dostálkem a na podzim jsme se trápili.

Která období naopak považujete za vydařená?
Samozřejmě jsem asi největší úspěchy zažil v Blansku, tři postupy. Ale výborná byla i sezóna u B-mužstva v Drnovicích, kdy mi hrajícího asistenta dělal Bob Kafka. Jinak jsem v Drnovicích prošel veškerou mládeží, což jsme korunovali výhrou ve finále na turnaji U20 v Belgii, kde jsme porazili Feyenoord Rotterdam. V mém trenérském vývoji šlo o jeden z impulzů, proč to má smysl dělat. Ty emoce jsou nenahraditelné.

Měl jste někdy ambice jít trénovat například do první ligy?
Nemám profi licenci, i když jednou jsem dostal nabídku z profesionálního fotbalu. Neříkám, že to skončilo na licenci, ale prostě jsem opravdu fixovaný na své prostředí, rodinu a nechtěl jsem odcházet mimo domov. Každopádně dnes už fakt nepřemýšlím trenérsky, řeším další sezónu Vyškova ve druhé lize.

„Byli jsme trochu taková ořezávátka z Drnovic.”
Zbořilovy vzpomínky na velkou éru drnovického fotbalu

A co role hráče, jak byste se popsal?
Nijak. Byli jsme odchovanci Drnovic, takže jsme plnili za pana Brücknera roli ve zdi pro kluky. Třikrát nebo čtyřikrát jsme naskočili v nějakých přátelácích, jinak jsem nastupoval za béčko. Prakticky se jako hráč nemám moc jak hodnotit. Spíše je pro mě zásadní vztah k Drnovicím jako takovým, jelikož jsem tady až na výjimky zůstal celý život. Hráčská kariéra nestojí vůbec za zmínku.

Jak vás ovlivnila právě doba, kdy Drnovice patřily mezi českou elitu?
Jednoznačně to je pro mě velká nostalgie. Když jsem vylezl z gymplu, začal jsem v podstatě hned tady pracovat v drnovickém fotbale. A teď se kruh tak trochu uzavírá. Snažíme se dostat do Vyškova kluky z tohoto regionu a Drnovice jsou pořád moje srdcovka, to vůbec nepopírám.

Zmiňujete trenéra Karla Brücknera. Jaké bylo pod ním působit?
V tréninku jsme zažili pana Jarábka a potom i pana Brücknera. Byli jsme trochu taková ořezávátka z Drnovic, takže určitě šlo pro nás o obrovskou zkušenost. Navíc v momentě, když jsme mohli trénovat s Bobem Kafkou, Jardou Šilhavým, Radkem Drulákem a těmito borci.

Obohatí taková věc člověka natrvalo do další fotbalové cesty?
V těchto letech jsem už byl dvacátník, sledoval jsem ty tréninky a trenéry. Pak jsem do některých částí sezóny naskakoval s ostatními, což jistě je věc, jež v hlavě už zůstane.

Část vyškovského realizačního týmu, včetně Zbyňka Zbořila (vlevo)

Zpět do současnosti a k Vyškovu. Jaké budou ambice do další sezóny ve druhé lize?
Počítám s tím, že jednoznačně musíme být připraveni¨a jít do sezóny s pokorou. Žádná velkohubá prohlášení dělat nebudu, protože vím, že to bude hrozně těžký rok. Na druhou stranu si myslím, že jsme v jiné pozici než loni. Věřím, že když kádr udržíme a dobře doplníme, nemuseli bychom být za pitomce. Zkušenosti se soutěží už máme a přál bych si, abychom zažili klidnější sezónu.

Chcete i nadále stavět kádr na lokálních hráčích? Dá se pracovat takovým způsobem ruku v ruce s ambicemi?
Chci to. Letos se nám podařilo poskládat soupisku, abychom nebyli závislí na hostování hráčů z ligových klubů. Jdeme stejnou cestou dál a od majitelů, kteří náš projekt maximálně podporují, nám musí přijít klíčoví hráči, abychom rozčeřili vody ještě více. Vize je nastavená a uvidíme, jaká bude realita. Jestli jsme schopni sem dostat hráče typu Benny Kanakimana, kteří by byli pro nás rozdíloví.

Na jaře jste domluvili například hostování Joea Ackroyda z anglického Barnsley. Jak je taková spolupráce důležitá pro klub?
Doufám, že tyto možnosti prohloubíme. S Khaledem El-Ahmadem, který je výkonným ředitelem Barnsley, máme nastavenou super spolupráci a věřím, že Joe byl předvojem dalších věcí. Že by k nám mohli přijít i další fotbalisté do ofenzivy, kteří mají něco navíc. Angličané jsou takoví urputní a Joe prokázal, že si svoji roli splnil fantasticky. Nechme se překvapit, třeba vyjdou další hráči i z tohoto zdroje.