Když trénování zvítězí nad učitelstvím. Fotbal mě naplňoval více, říká Kameník
Pochází z rodiny učitelům a sám vystudoval učitelství tělocviku. Dnes ovšem Jan Kameník nevede děti ve třídách, ale fotbalisty MFK Vyškov, se kterými je po podzimu FORTUNA:NÁRODNÍ LIGY na čele tabulky. Jak se jedenačtyřicetiletý kouč k trénování dostal, co načerpal během kariéry od svých kolegů a jak prožívá zápasy od postranní čáry? Nejen o tom mluvil Kameník v obsáhlém rozhovoru.
Máte za sebou podzimní část sezóny. Jak se na ni s odstupem díváte?
Vstupovali jsme do podzimu s ambicemi a nějakým plánem. Úvod jsme měli relativně slušný a nakopl nás takovým způsobem, že jsme se pohybovali na nejvyšších příčkách. To jsme se snažili udržet, což se také vesměs dařilo. S bodovým kontem můžeme být spokojeni, i když vnímáme, že byly zápas, jež jsme mohli zvládnout lépe. Podzim se díky poslednímu vítězství nad Duklou hodnotil pozitivně, nemůžeme se tím ovšem nechat unést. Pokud se podíváme na všechna naše utkání, docházíme k tomu, že potenciál mužstva mohl být naplněn ještě více.
Výchozí pozice do jara je každopádně slušná, že?
Máme nějaký náskok na Duklu, který je rozhodně dobrý. Nemůžeme se již za nic schovávat a naše situace nás opravňuje k tomu, abychom bojovali o celkové první místo. V tříbodovém systému soutěže se nicméně může všechno rychle změnit a je nutnost, abychom se kvalitně připravili na druhou polovinu ročníku.
Dá se říct, že pozice trenéra je ve fotbale specifická. Kdy ve vašem životě přišla myšlenka, že byste se sám vrhl na trenérskou dráhu?
Oba moji rodiče byli učitelé, takže sám jsem to prostředí pozoroval od svých dětských let. Na střední škole jsem začal mít pocit, že bych se rád vydal podobným směrem. Navíc mě obrovsky bavil fotbal a toto spojení se mi líbilo. Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem poznal, že v hráčské kariéře už nemohu dosáhnout vyšších met. Výhybka tedy skočila na trenérskou dráhu, začal jsem studovat trenérské licence a vystudoval jsem jednooborové učitelství tělesné výchovy. Měl jsem tedy k trénování blízko z hlediska vedení dětí v rámci učitelství. Trénování však převážilo, naplňovalo mě více a uvědomoval jsem si, že chci dělat to, co mě baví, abych byl v životě spokojený.
Kde jste svoji trenérskou kariéru rozjel?
Odrazovým můstkem byla mládež Slovácka, u níž jsem působil téměř osm let. Tam jsem měl možnost spolupracovat s výbornými lidmi a byl to takový vstup do trenérství. K dospělé kategorii jsem se dostal v Jihlavě, kde jsem působil jako šéftrenér regionální fotbalové akademie. Poté jsem měl možnost trénovat juniorku, což byl takový první krok k dospělé kategorii. Následně mě oslovil Michal Bílek a přesunul jsem se na pozici asistenta u prvního týmu – tam jsem zjistil, že trénování dospělých se chci věnovat i nadále. Že to je místo, které mi sedí.
Zmiňujete Michala Bílka, ale spolupracoval jste také s řadou dalších trenérských osobností. Namátkou třeba s Vlastimilem Petrželou či Bohumilem Pánikem. Co vám všichni dali do kariéry?
Každý něco – formovali mě zkušenostmi, přístupem, charismatem… zkrátka vším. Je to každodenní učení a nasávání informací, které máte přímo před očima. Stěžejní je náhled nejen na trenérskou odbornost, ale i na schopnost rozhodovat se v krizových okamžicích, jež trenérství přináší, a dovednost komunikovat s hráči, aby vás respektovali a abyste dosahoval toho, co po nich chcete. Zároveň je důležitý klid, abyste vyhodnocoval jednotlivé situace a hledal pro ně správná řešení. Když jste tyto lidi sledoval zblízka, mohl jste si to od nich všechno vzít.
Z Jihlavy vás fotbal dále zavedl do Zlína. Jak na toto angažmá zpětně vzpomínáte a byla pro vás něčím speciální baráž o první ligu, v níž MFK narazil právě na tento klub?
Převažují jednoznačně pozitivní vzpomínky. Přestože ne všechny etapy angažmá byly úplně pozitivní v tom smyslu, že jsme chvilku bojovali o udržení v soutěži. Jasně to však přebíjí pocity velmi úspěšného působení s Michalem – toho to následně nakoplo do další kariéry v zahraničí. Já jsem u týmu zůstal, sezóna se dojížděla a měl jsem posléze příležitost spolupráce s panem Petrželou, ale za celou éru ve Zlíně také s Bohumilem Pánikem, Romanem Pivarníkem či Josefem Csaplárem.
A nakonec jste se sám dostal do role hlavní trenéra.
Zlín mi dal potom šanci vést družstvo v první lize, toho je potřeba si vážit. I když tato mise nebyla nejúspěšnější, tak i přese všechno se tam rád vracím a s lidmi z klubu mám nadstandardní vztahy. Občas si zavoláme a jsme v nějakém kontaktu. V baráži ale nešlo na Zlín nahlížet nijak než jako na soupeře. Jednoznačným cílem bylo postoupit bez ohledu na to, kdo se nám postaví.
Statistiky Jana Kameníka ze soutěžních zápasů s MFK Vyškov
Zápasů | Výher | Remíz | Proher | Skóre | Procent. poměr výher | Dnů ve funkci |
28 | 16 | 8 | 4 | 50:27 | 57,14 % | 226 |
V českém profesionálním fotbale se řadíte mezi nejmladší trenéry. Hraje to podle vás v dnešním fotbale roli?
To bych vůbec neřekl – nezáleží na tom, zdali je trenér mladší, starší, zkušený či nezkušený. Za mě vždy rozhoduje, jakým způsobem trenér zapadne do prostředí v klubu. Jak si sedne s hráči, jak se tam ukotví a co dokáže přinést. A velice důležité je, jakými lidmi se obklopí v realizačním týmu a jací lidé jsou ve vedení. Jde o chemii, jež tam vzniká. Je to podobné jako u hráčů, kde můžete mít devatenáctiletého kluka, který týmu v zápase přinese mnohem více než hráč, jemuž je třeba 31. Stejně to může být i naopak, když zkušení hráči v určitých momentech dají mužstvu více než ti mladší.
Ještě, než jste se přišel do Vyškova, jste absolvoval v sezóně 2020/2021 i zahraniční štaci – konkrétně ve slovenském FK Pohronie. Čím byla tato práce specifická?
Pohronie hrálo druhým rokem nejvyšší soutěž, pořád jej však šlo nějakým způsobem označovat za nováčka. Přicházel jsem tam zhruba v polovině podzimní části a jasným cílem bylo zachránit tým v lize. Po podzimu jsme ztráceli snad pět bodů na předposlední pozici. Situace nebyla vůbec jednoduchá, do ročníku zasáhl i covid a na zápasy nechodili lidé. Poslední dva duely podzimu se navíc odkládaly, takže v tomto rozpoložení jsme válčili o každý bod. Jsem velice rád, že jsme se zachránili a Pohronie skončilo deváté, což je historické umístění toho týmu. Klub a lidé kolem něj ve mně zanechali velmi pozitivní dojmy a doteď jsem s některými z nich v kontaktu. Vytvořil jsem si k tomu prostředí vztah, přestože angažmá netrvalo dlouho.
Letos jste převzal MFK Vyškov a již za krátkou dobu jste jako kolektiv zaznamenali velmi slibné výsledky. Jak se cítíte při samotných zápasech, jaké emoce se ve vás mísí?
Snažím se, aby jich bylo co nejméně, protože ovlivňují rozhodovací procesy, jež jsou zásadní. Na druhou stranu úplně bez emocí to nejde, přece jen sport je emoční záležitostí. My sami jsme na sebe vytvořili pozitivní tlak, který nás žene dál. Chceme být na nejvyšších příčkách a uspět. Zároveň jsme si s hráči řekli, že každé zaváhání nás může připravit o zdárnou cestu za naším cílem. Je proto potřeba udělat v každém utkání maximum, abychom výkonnostně nekulhali a nedělali laciné chyby, které nás mohou srážet dolů. Vnímáme samozřejmě i tlak okolí – ať už majitelů na postup nebo fanoušků na to, abychom předváděli dobrý fotbal. Největší tlak každopádně chceme na sebe vytvářet my sami.
Je před vámi dlouhá zimní pauza, co je během ní vaším úkolem? A máte i vy volno?
Tréninkový proces jsme završili 30. listopadu. Máme čas na detailní analýzu podzimu a naším úkolem je posoudit, jak se tým prezentoval, rozebrat silné i slabé stránky hráčů a jejich potenciál do budoucna. Už je na programu taková trenérsko-manažerská část, při níž se jedná o kádru, který se 5. ledna 2024 znovu sejde. Práce kolem fotbalu vlastně nekončí téměř nikdy. Hráči z toho kolotoče sice na chvilku vypadávají, nicméně dostávají individuální plány, takže od 15. prosince se znovu začínají hýbat a musíme je kontrolovat, aby v lednu přišli dobře připraveni po všech stránkách. Volno je jen tehdy, když telefon přestane zvonit, takže nějakou chvilku o Vánocích. Jak už jsem ovšem řekl, nikdy to nekončí zcela.