Michal Klesa: Strašně nerad prohrávám, pro úspěch týmu udělám všechno
V první druholigové sezóně Vyškova působil kapitán Michal Klesa jako skutečný lídr. Kromě statistických zápisů se totiž vžil do role mentora a má nezanedbatelný podíl na tom, že se klub ve FORTUNA:NÁRODNÍ LIZE udržel bez větších potíží.
Sezóna skončila záchranou dvě kola před koncem. Jak ji zpětně hodnotíte?
Sezónu musím hodnotit samozřejmě kladně. Na začátku a v podstatě i v průběhu celého podzimu nám nikdo nevěřil, že bychom se mohli zachránit. A my nakonec máme 35 bodu a relativně klidnou záchranu, fantazie.
Tým se v zimní pauze poměrně proměnil. Jak jste vnímal rozdíly v podzimním a jarním kádru?
Nechtěl bych tu úplně porovnávat sílu nebo kvalitu týmu na podzim a na jaře, to se nehodí. Každopádně platí, že jak kabina z podzimu, tak i ta z jara má obrovskou zásluhu na záchraně. V obou případech platí, že v kabině a na hřišti bylo hodně kluků, pro které to byla první zkušenost s profi fotbalem. Před každým z těch kluků musím smeknout klobouk. Všem patří velké uznání a respekt, jak to zvládli. A za to jim chci poděkovat. Fotbalově jsem nepochyboval o tom, že by na záchranu nebylo, ale hlava kolikrát udělá strašně moc a nervozita svazuje nohy. Každý, kdo naší kabinou prošel, si zaslouží velkou poklonu. A poděkování, že jsme to mohli po sezóně pořádně oslavit.
I přes vyšší věk jste patřil k velkým tahounům týmu. Jak jste spokojen se svojí hrou?
Nerad bych hodnotil sebe, od toho jsou tu jiní. Kluci už mě znají, strašně nerad prohrávam a na hřiště jdu s tím, že pro úspěch tymu udělám vše, co budu moct. V tomhle věku už jdou nějaké moje osobní statistiky stranou, důležité pro mě je, aby tým vyhrál. A když k tomu přispěji dobrým vykonem, je to samozřejmě plus. Snažím se klukům na hřišti pomoct, povzbudit a když je potřeba, někdy i zvýšit hlas. Někdy je zase musím trochu uklidnit a říct, ať jsou v klidu, že fotbal umíme a ať nejsou nervózní. Samozřejmě nevydržím létat devadesát minut nahoru a dolů, jako většina mých mladších spoluhráčů, ale zas mohu využít nějakých zkušeností, co jsem za ty roky nasbíral. A Honza (Trousil, pozn. red) mě zná léta a ví, co ode mě očekávat, a já se mu to snažím na hřišti plnit. Jestli jsem podle lidí kolem patřil k tahounům, tak mě to samozřejmě v mém věku těší dvojnásobně (smích).
Domácí zápasy jste hráli na legendárním stadionu v Drnovicích, který opanuje silným geniem loci. Vnímali jste to?
Samozřejmě. Já v Drnovicích hrál ještě ligu. Sice jen jako soupeř, ale je to prostě klasický fotbalový stadion. Žádná dráha, lidi kousek od hřiště. V útrobách fotky slavných, co Drnovicemi prošli. Prostě paráda. Chtěl bych poděkovat lidem z Drnovic, že nám umožnili tady hrát. Velké díky patří samozřejmě všem lidem, kteří si našli cestu na zápasy a vytvořili nám na každý zapas skvělou atmosféru. Fandili a hnali nás i v zápasech, kdy se nedařilo. Dostaneme čtyři góly od Třince, stejně však až do konce fandili a na závěr děkovali, to je něco neskutečného…
Vryl se vám do paměti nějaký konkrétní zápas uplynulé sezóny?
Já bych řekl, že každý zápas, co jsme odehrali. Protože si nesmírně vážím toho, že díky vedení tady ta druhá liga vůbec je. Pro mě bylo strašně sladké vítězství v Příbrami, kde jsem byl skoro sedm let. Pak duely se Zbrojovkou v podstatě před ligovou kulisou. Výhra doma nad Opavou a pak samozřejmě výhra s Jihlavou, jíž jsme se definitivně zachránili. Emoce mohly naplno ven a my to mohli s diváky oslavit i vychutnat. A ze mě spadlo všechno to napětí (úsměv).
