Ulbrich: Vyškovu vděčím za návrat do druhé ligy. Motivace proti Líšni je 100%

Začněme u aktuálních výsledků. Čekali jste tři zápasy na výhru, načež jste uspěli nad Sigmou B před repre pauzou. Jak vidíte dosavadní výkony?
Z mého pohledu jsme neměli začátek sezóny vůbec špatný. Ještě před minulou reprezentační přestávkou jsme uhráli docela slušný počet bodů, ale potom přišly dvě prohry a remíza, což nebylo optimální. Věděli jsme to všichni v kabině a snažíme se neustále pracovat na tréninku, abychom pravidelně bodovali. O to důležitější bylo, že nám v předchozím týdnu vyšlo utkání s Olomoucí a dali jsme se trochu více do psychické pohody.

Ve Vyškově absolvujete svůj první půlrok. Vnímáte tento příchod s odstupem času za rozhodnutí, jež vás vrátilo v kariéře zpět na správnou dráhu?
Rozhodně. Jsem vůbec vděčný, že mi Vyškov dal šanci a v podstatě mě znovu posunul do druhé ligy. Po konci v Líšni jsem rád, jak se situace nakonec vyvinula, beru to rozhodně jako krok dopředu.

Kabina MFK je celkově hodně obměněná, kromě vás nechybí ani řada dalších nových jmen. Jak jste si všichni sedli?
Je nás dost nových, ale myslím si, že jsme si sedli hodně dobře. Bavíme se všichni o všem a na každém tréninku je atmosféra velice pozitivní. Mimo jiné se i dost nasmějeme, teď už to zbývá jenom naplno přetavit v body a ve výkony na hřišti, abychom byli úspěšní po všech stránkách.

Foto: Michal Málek

První fotbalové krůčky jste absolvoval v Rajhradě. Proč zrovna tam?
V Rajhradě jsem začínal proto, že jsem bydlel kousek – konkrétně v Brně-Chrlicích. Taťka se tam navíc znal s jedním kamarádem, tak jsem přišel na první trénink. Na začátky vzpomínám hodně dobře, měli jsme super partu. Kluků nás tam bylo míň, ale o to silnější sounáležitost nás pojila. Zároveň jsme měli naši věkovou kategorii fakt kvalitní, hodně kluků z naší mládeže pak zamířilo do větších klubů v podobě Zbrojovky a podobně. Měli jsme silný ročník, s nímž jsme na většině turnajů, na něž jsme dorazili, vyhrávali. Rád se k tomu vracím.

Sám jste později pokračoval právě do Zbrojovky či Sparty Brno. Kam vás tyto transfery posunuly fotbalově?
Určitě mě dostaly na vyšší úroveň. Zrovna Zbrojovka má mládež skutečně nadstandardní, takže jsem rád, že mě tam naučili základy, z nichž mohu dodnes čerpat. Potkal jsem tam i spoustu kvalitních trenérů, přičemž každý z nich mi něco předal do kariéry.

V mladém věku následovalo další angažmá, a to až v dalekém Liberci. Jak se naskytla taková příležitost?
Když mi bylo 18 let, zavolal mi manažer, že o mě má Liberec zájem a co na to říkám. Jelikož se jednalo o tak velkou značku, moc jsem neváhal a chtěl jsem tam jít. Přestoupil jsem tak do Slovanu a nelituju toho, neboť jsem zase zažil spoustu skvělých trenérů, mezi nimi také pana Trpišovského, a mám odtamtud spoustu zážitků.

Jaký byl Jindřich Trpišovský trenér?
Trenér Trpišovský byl náročný a jeho tréninky probíhaly ve vysoké intenzitě, takže i to člověku hodně dalo.

„Musel jsem si sám vařit, prát a osamostatnil jsem se.”

Jak to bylo náročné po lidské stránce? Přece jen v 18 letech daleko od domova, poprvé nějaké takové působení
Ze začátku jsem z toho byl vyjukaný. Dovezli mě tam rodiče a bydlel jsem sám na hotelu. A jak odjeli, tak jsem si říkal: Ty jo, bude to hodně zajímavý. Pár týdnů jsem si zvykal, ale potom to už šlo, bylo to fajn a osamostatnil jsem se. Jak jsem se teď vracel do Brna, člověk si už musí sám vařit, prát a podobně, takže jsem rád, že tuto zkušenost mám.

Byl jste součástí také píseckého týmu. Nicméně to bylo během covidových let, je to tak?
Přesně tak. Kádr byl nadstandardní a připravený na postup do druhé ligy, ale bohužel covid plány zhatil. Bojovali jsme o postup se Spartou B nebo Táborskem, ale během pandemie se amatérské soutěže pořád zastavovaly, takže tým se následně rozprchl. Klub poté od ambicí upustil, proto tam aktuálně sází spíše na odchovance.

Líšeň už jsme jemně zmínili, pojďme se jí však pověnovat podrobněji. Váš loňský konec tam provázelo období, kdy jste nedostával tolik příležitostí. Můžete tehdejší situaci přiblížit?
Abych byl upřímný, na Líšeň nevzpomínám v nejlepším. V dubnu jsem si natrhl křížový vaz a bohužel jsem pak nedostal šanci, abych navázal na předešlé výkony. Nejvíc mě mrzí můj nečekaný konec v Líšni, kdy jsem jeden den došel na trénink a dostal jsem výpověď bez udání důvodu. Byl to pro mě velký šok. Nevěděl jsem, co budu dál dělat. K tomu všemu jsem se dozvídal, že jsem byl pomluven u ostatních profesionálních klubů v lize. Bohužel s pomluvami člověk nemůže nic dělat.

Jak moc v takovém momentu pomohl navazující půlrok v Bohunicích? Ať už mentálně, nebo herní praxí?
Hlavně herní praxí, protože se dá říct, že od dubna 2023 jsem neodehrál ani jeden kompletní zápas. Prostě jsem potřeboval hlavně hrát, hrát, hrát, abych se dostal zpět do formy. Bohunice pomohly významně, utkání tam bylo opravdu dost. Sice se netrénovalo tolikrát, ale připravoval jsem se individuálně. Jsem rád za všechny duely, jež jsem tam mohl absolvovat.

Foto: Zdeněk Dolíhal

Bohunice byly úkrokem dolů do MSFL. Nepochyboval jste v tu chvíli, že se jednou vrátíte zpět do vyšších soutěží, jako tomu je právě teď ve Vyškově?
Abych řekl pravdu, i pochyboval. Už jsem si říkal, když jsem nastupoval v Bohunicích, že zkrátka zkusím půlrok a jestli se někdo ozve, samozřejmě zabojuju o šanci a budu rád, když mi ji někdo dá. A pokud to nevyjde, už jsem měl plán zamířit do Rakouska a nějak si to odehrát tam, najít si práci a fungovat tímto způsobem.

Je pro vás zadostiučiněním, že jste se dokázal ještě vytáhnout do Chance Národní Ligy?
Určitě. Hlavně musím poděkovat panu Zbořilovi, že mi zavolal a oslovil mě, abych se zkusil s MFK zapojit do přípravy. Za to, jak celá situace dopadla, jsem vděčný i trenéru Kameníkovi – dal mi příležitost na hřišti, nějak se to podařilo a jsem tady.

Jak jste se cítil, když jste se trefil do sítě Zbrojovky Brno, svého bývalého klubu?
Pocity jsou parádní pokaždé, když člověk dá gól. A když se vyhraje, tak je to úplně super – navíc proti týmu, jenž mě vychoval. Byl jsem z toho všeho nadšený a když jsem došel do kabiny, měl jsem ode všech asi 30 zpráv a gratulací. Samozřejmě tedy jde o pocity, které jsou velmi příjemné.

Obě dosavadní letošní branky jste vstřelil po standardních situacích. Vyhovují vám tyto herní momenty?
Kdyby mi někdo před sezónou řekl, že dám dva góly ze standardek, moc bych mu asi nevěřil. Když už se prosadím, bývá to spíše ze hry, ale něco jsme si na tyto chvíle chystali. Chtěl jsem být aktivní ve vápně a našel jsem si balón. Jsem rád, že to tam zrovna padlo v tak důležitých utkáních a přineslo to šest bodů. Ty jsou teď při pohledu na tabulku hodně cenné.

Góly jste pokaždé oslavil takovou „otočkou”. Jde o nějakou vaši charakteristickou oslavu, nebo vznikla spontánně?
Bylo to spontánní. Nemám to zažité a nerad napodobuju nějaké oslavy top hráčů. Takže jsem udělal věc, co mě napadla jako první. A jelikož oba góly padly v rozmezí nějakých dvou týdnů, udělal jsem, dá se říct, to stejné.

Foto: Zdeněk Dolíhal

Už dříve jste podotýkal, že vaše herní přednosti nejvíce vynikají uprostřed zálohy. Souhlasíte s tím?
Je to tak. Odmalička jsem hrával ofenzivního záložníka, takže moje nynější pozice ve Vyškově mi maximálně vyhovuje. Díky tomu mohu předvádět co nejlepší výkony a věřím si.

Během kariéry se vám už stalo také to, že jste nějakou dobu nastupoval se zlomeným prstem. Jak dlouho to trvalo a jak to šlo?
Nebylo to příjemné. Přihodilo se to ještě v Líšni hned v prvním utkání po zimní přípravě. Hráli jsme v Ústí nad Labem a měl jsem natřikrát zlomený prst. Bohužel jsem musel vynechat i část zápasů, protože to bylo tak náchylné, že kdyby mi sundali sádru, nestačilo by prst jen zatejpovat. Stačil jen lehký kontakt a musel bych hned na operaci, protože to vůbec nedrželo. Tři čtyři duely jsem tak vynechal, ale jakmile se to aspoň mírně zahojilo, už bylo možné zpevnění tejpem a naskočit.

Stalo se vám někdy potom něco podobného?
Asi nestalo. Vždy jsem měl problémy jenom s těmi prsty na ruce, přičemž toto bylo zlomené tak blbě, že šlo o komplikovanější věc.

Do zbytku podzimu stále pár střetnutí zbývá. Co by mělo být pro Vyškov klíčové, abyste zlepšili celkový dojem z první půlky ročníku?
Důležitá byla výhra nad Sigmou B, díky které probíhá reprezentační pauza s větším psychickým klidem a můžeme si na chvilku oddechnout. Poté jedeme do Líšně, takže by bylo fajn obstát i tam a nachystat se, abychom nasbírali co nejvíce bodů. Ať se v zimní přestávce na tabulku dívá lépe.

Bude pro vás vzájemná bitva s Líšní speciální?
Asi bych kecal, kdybych řekl, že ne. Motivace tam stoprocentně je, stejně tak popichováčky s kluky. Na zápas se už teď těším.

Foto: archiv Toma Ulbricha

A nyní krátce mimo fotbal: ve starším rozhovoru jste popisoval, že doma máte labradory. Platí to stále?
Platí, akorát bohužel v listopadu nám jeden z nich nečekaně umřel, když mu byl objeven nádor. Pořídili jsme si tak nového a opět si užíváme radosti se dvěma pejsky.

Jak s nimi trávíte čas? Chodíte třeba i na cvičák?
Na cvičák nechodíme. Teď je mají rodiče doma, kteří samozřejmě pracují, takže toho času moc není. Přesto si myslím, že trochu vycvičené je máme – umí základní pokyny jako sednout a pac, takže nejsou to žádní darebáci, kteří by dělali neplechu.

Jaký máte obecně vztah ke zvířatům?
Můj vztah ke zvířatům je hodně hluboký. Odmalička jsme měli psy, takže tím se to hodně formovalo. Co se týče domácích mazlíčků, tak jsem logicky spíše na ty pejsky. (úsměv)